Naše děti se rozhodly, že nutně potřebují psa. Vzhledem k tomu, že na nás dělaly psí oči, že u nás doma už dávno chcípl pes a že se ženou žijeme na psí knížku, řekli jsme si, že je možná na čase pořídit si nějakého opravdového psa. A vyzkoušet si, jaké to je žít s nejlepším přítelem člověka.

Jsem moc rád, jak nám, řidičům, digitalizace a elektronizace usnadňuje život. Nemusíme už s sebou vozit žádné zbytečnosti, které naše auto zatěžují a zabírají místo. Navíc má člověk o starost míň, nemusí na ně pořád myslet, aby je nezapomněl.

Vrátil jsem se z Toskánska. Byl jsem tam poprvé – a hned láska. Nejen kvůli Sieně, Lucce nebo šikmé věži, ale hlavně kvůli krajině. Mírně zvlněná, zelená, s roztroušenými domky a sady. Kýč jako bič? Možná. Ale připadala mi hřejivě známá. Jako doma. Jako by někdo vzal jižní Čechy, přidal jen pár cypřišů a víc slunce.

Červenci a srpnu už nikdo neodpáře punc prázdnin.

Líbí se mi myšlenka z díla Labyrint světa a ráj srdce od J. A. Komenského, kde si poutník světem nasazuje brýle Mámení, aby viděl věci lepší, než jsou. Přiznám se, že dělám totéž.

Nejčastější otázka, se kterou jsem se v posledních dnech musel vypořádávat, zněla: A co budeš v té penzi vlastně dělat?

Tak se mi po roce zase urodily třešně. V posledních letech je s nimi potíž. Co neotrhám ze země, dostanou špačci.

Všichni je známe: Lidi, co se nikdy nemýlí. Když se s nimi pohádáte o to, jak se píše slovo „frustrující“, budou vám tvrdit, že správně je „flustrující“. Nemá smysl jim ukazovat slovník, protože slovníky jsou podle nich nástrojem k ovládnutí našich mozků a váš pravopis je „komplektně bizardní“.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste vlastně na světě? Je to nějaký vyšší záměr, který neodhalíme možná nikdy, nebo je to jen náhoda, hříčka přírody…